Máje

Uvidíme se o Májích! Budou u nás Máje! Podobné útržky si pamatuju ze svého dětství. Máje, to bylo něco. Líbila se mi májka, krásně nazdobený kmen vysoké borovice, vztyčený nad nejvyšší střechy stodol, líbily se mi ženy a dívky v krojích (také jsem jeden měla) a líbil se mi průvod a kapela a muzika a líbila se mi celá ta sláva, která k tomu patřila. To bylo před třiceti lety v jedné malinké středočeské vsi, odkud pocházela maminka, kam jsme za babičkou jezdili nejen o májích. A ovšem jednalo se asi spíš o kácení májky, ale to si už přesně nepamatuju. Pak dlouho nic, život v Praze májku nějak nenabízí.

Až jednoho dne v jedné zatím stále ještě celkem malé středočeské vsi (totiž tady u nás v Újezdě, abyste rozuměli). Zítra mám program, jdu pomoci s májkou. A pozítří se bude májka vztyčovat, půjdeme s dětmi, oznámil mi manžel. No jasně, samozřejmě, v hlavě mi problikly vzpomínky, jsem zvědavá, co se vlastně bude dít, ze vztyčování májky si pamatuju zejména to, že děti se nesmí motat, že to je trošku dospělácká záležitost. Teď jsem ovšem na té druhé straně řeky.

Přicházíme s dětmi na náves. Po chvíli se otevřou vrata Vlasákovic statku a začne mumraj. Chlapi nosí ven kozy, klády a já nevím co ještě, nakonec přichází na řadu májka. Je to úctyhodný strom, krásně očištěn od kůry, a ještě krásněji nazdoben. Rozhodně máme nejkrásnější májku v okolí, nezapřu v sobě prastarý pud meziklanového soupeření... nebylo to zadarmo, manžel se předchozí noci vrátil až v noci a vyvedl mě z omylu, když mi vysvětlil, že pomoc s májkou se neděje v hospodě ani s panákem v ruce. A mě najednou dochází to, co dítěti normálně nedochází, totiž že zvednout tenhle klacek z polohy ležím do polohy stojím není jen tak. Zaznamenám, že k májce se přivazují lana, že se pokládá na ty kozy. Všímám si, že těch asi 15 chlapů vypadá, že ví, co má dělat (přivandrovalci to nenápadně odkoukávají), že ač tomu celému nikdo vlastně nevelí, každý ví, za který konec lana má tahat, kterou kládu kam strčit, kdy vzít do ruky palici a kde a kolikrát do toho kmene praštit.

Uvědomuji si, že tahle sranda je životu nebezpečná záležitost, pokud ji ovšem nedělá parta lidí, kteří totéž dělali loni, předloni, před dvaceti, padesáti, sto nebo dvě stě lety (na wikipedii se o délce této tradice nic nepíše, ale gůglením lze zjistit, že první dochovaná zmínka o májích je z roku 1422 – to už je něco zkušeností ne?). Tenhle prastarý zvyk je mistrovským kouskem, ve kterém muži předvedou, co společně dovedou. Bez velkých řečí. Parta lidí, kteří musí vědět, co mají dělat v jaké chvíli, musí si věřit. Kdo ví, co vlastně všechno musí tak nějak instinktivně vědět, a co my okounějící ženy si ani neuvědomíme. A je to úctyhodných několik minut a člověka trošku mrazí a zároveň se trošku tetelí dětskou radostí – tak tohle jsme ještě nezapomněli! Tohle umějí naši muži, postavit pořádnou, krásnou májku! A malí kluci na to koukají, a chtějí taky tahat za provaz a držet palici, jenže to kluci nejde, ještě ne, vy musíte být z dosahu a zůstat v bezpečné zóně, protože i když chlapi vědí a umí a májka jim nespadne, vědí také všichni, že lvovi hlavu do klece strká jenom úplné ťululum, což my nejsme, že.  A jednoho dne z těch kluků budou tátové a dá-li Pán, budou také vědět, za který konec provazu mají táhnout a jak moc, aby se ten masiv nepřevážil.

No a tak tam u nás na té krásné návsi ta májka stála i letos. A stála strašně krátce. Ale každý jediný den jsem si už zdáli při pohledu na tu krásnou štíhlou krasavici připomínala s vděkem, že máje je tradice, která u nás nevymřela. A že má mnohem větší hloubku, než by neznajícímu mohlo připadat. Máje dokazují, že muži té vsi mají sílu, rozum, odvahu a vytrvalost. A krásné, obětavé a uznalé ženy, protože proč by se jinak namáhali, ne? Takže DÍKY!

(Stavění májky je samozřejmě jen polovina. Druhá polovina, kácení májky, to musel být teprve adrenalin. Tam jsme ale nebyli, takže o tom nemůžu podat svědectví. Vraceli jsme se a májka byla dole a mě bylo trošku smutno – člověk ji měl za tu chvíli skoro rád – a trošku ne, protože tak to přeci s májkou chodí).

Zaznamenala Jindřiška Fišerová.